Jen třetina těch, kteří žijí v léčebnách, potřebuje odbornou péči. Jak nemít strach o nejstarší členy rodiny a nechat je žít doma? Žít déle doma. Kampaň začátkem října odstartovala v ČR podporu sociálních služeb v přirozeném prostředí.
Kampaň je reakcí na novou studii, podle níž v léčebnách či jiných zdravotnických zařízeních končí ročně 40 tisíc seniorů. Což je třikrát více, než je nutné.
Vesnice a města, kde budou většinu obyvatelstva tvořit lidé starší 60 let. Co v tuto chvíli vypadá nejspíš ze všeho jako pohled do příběhů z fantasy románu, má k realitě překvapivě daleko blíže než představa seniora šťastně žijícího v domově důchodců či jiném sociálním zařízení. Devět českých seniorů z deseti si přeje dožít v rodinném prostředí, tedy doma. A devět z deseti jich umírá v některém z ústavů. Přitom podle studie, kterou podpořilo též MPSV, je tak vysoké číslo naprosto zbytečné. Zdravotní stav většiny z těchto „pacientů“ trpících neléčitelnou „nemocí“ zvanou stáří totiž ústavní péči ve skutečnosti neodpovídá (což se ale může po přestěhování do ústavu rychle změnit). Obviňovat Čechy rovnou z toho, že se svých – řečeno po indiánsku – stařešinů prostě zbavují, by bylo přehnané. Byť i takové případy by se jistě našly. Důvodem umisťování seniorů do ústavní péče je především neinformovanost o možných alternativách. Přesvědčeni jsou o tom nejen lidé z iniciativy Žít déle doma. „Po staletích bloudění se vracíme tam, kde jsme začali. Domů. Odborně se tomu říká deinstitucionalizace,“ říká ředitel projektu Jan Lorman.
Pokud se rozhodnete, že se o svou babičku, dědečka či rodiče postaráte sami a umožníte jim dožít v zázemí domova, stát vám poskytne podporu. Respektive vašemu svěřenci. Můžete například zažádat o státní podporu, která je odstupňována podle zdravotního stavu seniora, o kterého se oficiálně na úřadě přihlásíte. Vzniká ale také stále více soukromých firem, kde si na starání se o seniora můžete najmout pomocnou zdravotnickou či jinou speciální sílu. Ti majetnější možná pak budou mít chuť vyzkoušet první seniorské vesnice, kde si každý může zaplatit nájem v domku či si jej rovnou koupit. Jedna z takových vesnic stojí v chráněné oblasti Pálava, další v Brodu nad Dyjí.
„Prvotní nápad jsem dostal v době, kdy jsem projektoval část domu pro svou maminku. Vytvořili jsme jí samostatnou jednotku, od které už zbýval jen krůček k malému domečku,“ říká investor projektu Formóza Karel Pavelek.
Pečovatelská generace je ochotná obětovat se Čtyřicet řadových domků je postaveno do tvaru obdélníku, patří k nim park. Pavelek se snaží nevydávat Formózu za domov důchodců, ale za bydlení v řadovém domku. S domovy důchodců má ale bydlení kousek od centra pětisethlavého Brodu nad Dyjí společné to, že například s údržbou domků seniorům pomáhá personál. Nicméně jiný název funguje i psychologicky. Tisíce seniorů si totiž přejí jediné: hlavně ne do domova důchodců! Mezi námi tak žije 80 tisíc rodin, které každodenně pečují o své stárnoucí, více či méně soběstačné členy. Všichni tito lidé by dohromady naplnili čtvrtmilionové město. Odhadem dalších 120 tisíc rodin pomáhá svým seniorům občasnou výpomocí. Vyplývá to alespoň ze studie Hynka Jeřábka z Institutu sociologických studií při Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Autor knihy Mezigenerační solidarita v péči o seniory se tematice věnuje řadu let a jeho cílem bylo představit veřejnosti tzv. „pečovatelskou generaci“ rodin, které se starají o své stárnoucí či nemohoucí blízké.
Obětují jim svůj čas a pohodlí, své koníčky a dovolenou a věnují pečování o ně měsíce a roky svého života. Rodinná péče se podle Jeřábka pružně přizpůsobuje potřebám seniorů a nárokům péče o ně. Rodiny, které svým blízkým tu a tam pomáhají, se starají v průměru „jen“ 28 hodin za týden.
Pomoc s větším počtem úkonů, které starý člověk nezvládá, vyžaduje na 48 hodin týdně a nezbytná osobní péče o seniora zabere rodině kolem 62 hodin za týden. Stát a jeho instituce ovšem tuto přizpůsobivost aktuální situaci přehlížejí. Dodržují standardy profesionální zdravotnické péče, ale nejsou už schopny plně nahradit péči rodiny. Ideální je pak jistě kombinace obého.
Proč se ale vlastně pečovatelská generace objevila na scéně? Protože současná situace v ČR nenabízí více reálných možností.
Vesnice pro seniory? Lepší...
Početná je totiž stále i skupina těch, kteří by do domova důchodců rádi (či by je tam rády měly jejich rodiny), ale místo pro ně jaksi nezbývá. Koncem loňského roku například v Česku nabízelo služby seniorům zhruba 500 různých domovů nebo penzionů dohromady se čtyřiceti tisíci lůžek. Pořadníky jsou přesto dlouhé a na umístění se čeká i několik let. Co dělat ve chvíli, kdy si nemůžete dovolit kvůli péči o druhého opustit práci, místo v domově důchodců pro blízkého nenajdete a jeho zdravotní stav je tak špatný, že prostě nemůže žít samostatně? Zkuste interaktivní dotazník (pro seniory a jejich pečující) MPSV ČR, který vám najde vyhovující služby přímo na míru – vašemu zdraví, fyzické kondici i místu, kde žijete.
Pokud nenajdete volné místo v některém ze specializovaných sociálních zařízení v dosažitelné vzdálenosti od domova, zkuste zvolit alternativní řešení či kombinaci několika služeb. Někdy je stěhování sice nejjednodušší, ale ne nejvhodnější řešení. Podle studie ministerstva práce a sociálních věcí na téma seniorské bydlení v Česku odchod do domova důchodců není stále ještě považován za pouhou změnu adresy, za způsob získání nového domova, kam se klient stěhuje rád. A už vůbec se senioři netěší na to, že díky poskytovaným službám konečně získají dostatek volného času pro své zájmy, odpovídající péči a především jistotu, že dožijí svůj život důstojně a klidně. Naopak. V Čechách se stále ještě do domova důchodců „dává či odkládá“ a tento krok je vnímán jako projev nezájmu a neochoty dětí a vnuků postarat se o rodiče či prarodiče.
V západní Evropě naproti tomu funguje nejčastěji model bydlení v seniorských rezidencích a domech. Takové řešení sice bývá finančně náročnější, nicméně uspokojivé pro všechny – pro seniora i jeho rodinu, která stejně jako on nemusí trpět pocitem, že se jej na stáří „zbavila“. Princip seniorských rezidencí se přitom liší od tradičního modelu ústavní péče pro seniory. Především senioři tam odcházejí v době, kdy jsou aktivní a zcela nebo z velké míry soběstační a jejich soběstačnost je i nadále intenzivně podporována, nikoliv potlačována. Ke standardním službám patří třeba mytí oken, návštěva kulturních akcí apod. – v závislosti na nabídce konkrétního zařízení. Jako nadstandardní služby si lze objednat například dodávku stravy, praní a žehlení prádla, návštěvu kadeřníka či manikúry, obstarávání nákupů a další. Přestěhování do seniorské rezidence prostě není vnímáno jako poslední možné řešení. I závěrečnou třetinu života si lze totiž s chutí užít.
Zdroj: Lidové noviny
