Plzeň si nechala zpracovat analýzu týkající se latentního bezdomovectví, získala údaje od obyvatel 70 místních ubytoven. Data vycházející z odpovědí 718 osob starších 15 let budou podkladem pro nastavení efektivních služeb poskytovaných městem. Dotazovaní se vyjadřovali k formě obživy, své finanční situaci, důvodům pobytu na ubytovnách, četnosti jejich střídání a podobně. Pro Odbor sociálních služeb magistrátu analýzu zpracovala Katedra sociologie Filozofické fakulty ZČU v Plzni.
Studie navazuje na loňský výzkumný projekt nazvaný Fenomén bezdomovectví, jenž pro město mapoval aktuální situaci osob bez domova žijících v Plzni. Tehdy se soustředil na zjevné bezdomovectví, tedy lidi poměrně snadno rozpoznatelné potkávané běžně na ulici. „V této návazné studii se výzkumný tým zaměřil na mnohem rozsáhlejší skupinu, u nichž je bezdomovectví velmi reálnou hrozbou, a tou je kategorie osob žijících na plzeňských ubytovnách. Tragický je v tomto ohledu počet dětí od nejútlejšího věku, které tyto podmínky se svými rodiči musí sdílet“, uvedla Alena Hynková, vedoucí magistrátního odboru sociálních služeb.
Podle Jana Váněho, vedoucího katedry sociologie ZČU a současně šéfa řešitelského týmu, jsou latentní bezdomovci závažnějším problémem než zhruba 400 stovky osob bez domova volně se pohybujících po městě. „Jejich dosavadní život totiž může fatálním způsobem změnit dopad zákona o pomoci v hmotné nouzi,“ uvedl Váně.
„Změna Zákona o pomoci v hmotné nouzi (od 1. ledna 2015) představuje nejen pro město Plzeň, ale pro všechny větší obce jisté nebezpečí, neboť upravuje nejčastěji zneužívanou sociální dávku, jíž je doplatek na bydlení. Reálně tak hrozí, že s poklesem příjmů provozovatelů některých ubytoven dojde k jejich uzavření a tím naroste skupina osob, které nebudou mít kam jít a skončí na ulici, a na to žádné z měst není připraveno,“ vysvětlila Karolína Vodičková, analytik sociálního odboru a koordinátorka studie.
Rozhovory proběhly loni v prosinci, vyplnění dotazníku trvalo 15 až 20 minut. „Celkově se na přípravě a realizaci sběru dat podílelo 32 lidí. Tazatelé neprováděli rozhovory se všemi oslovenými, které na ubytovnách zachytili, ale jen s těmi, kteří prošli takzvanou screeningovou částí,“ uvedl spoluautor studie František Kalvas.
Otázky cílily na získání dat z oblastí sociodemografické charakteristiky, pobytu na ubytovnách, formy obživy, finanční situace osob a povědomí a využití institucí. Zjišťovaly například to, zda dotyční mají brigádu na smlouvu, práci na smlouvu, brigádu bez smlouvy nebo práci bez smlouvy, přičemž se například ukázalo, že 39,6 % z 559 dotázaných (osoby práceschopné) nemá ani jeden z těchto čtyř zdrojů příjmu.
Dle vyjádření Evy Herinkové, rezortní náměstkyně pro oblast sociálních věcí, je nejvyšší čas se otázkou latentního bezdomovectví zabývat plošně: „Potřebovali jsme data, která jsou podstatou pro nastavení efektivních služeb. Život na ubytovně, absence dlouhodobějšího zaměstnání, existence výhradně ze sociálních dávek a velmi často s dluhovou smyčkou na krku, není z dlouhodobého hlediska únosná. Děsivé je přitom zjištění, kolika z dotazovaných tento způsob živoření vyhovuje. České republice zoufale chybí právní rámec bytové politiky ve vztahu k vyloučeným skupinám. Bez odpovídající podpory státu a legislativního zakotvení se obce neobejdou.“
