Příběhy ilustrující prostředí sociálního bydlení

Na facebookové stránce www.facebook.com/socialnibydlenivcr/ jsou průběžně zveřejňovány příběhy lidí z oblasti sociálního bydlení:

Tím prvním příkladem je pan Honza, který se rozvádí a byt přenechává své ženě s dětmi. Sám se odstěhoval na ubytovnu. Pan Honza pracuje, ale jeho příjmy jsou kvůli exekuci hodně nízké. Navíc teď bude muset platit alimenty a bojí se, že skončí na ulici. Protože už neví, kudy kam, rozhodne se požádat o pomoc obecní úřad v obci, kde má trvalé bydliště. Připravili jsme pro vás názornou grafiku o tom, co může obec pro pana Honzu udělat.

Paní Anežce je 78 let a před šesti lety ovdověla. Od té doby žila sama v třípokojovém bytě v domě bez výtahu. Syn, který se odstěhoval s rodinou do vzdáleného města, ji navštěvoval 3x do roka. Paní Anežka se cítila velmi osaměle a připadala si „nepotřebná“. I přes zhoršující se zdravotní stav však byla stále soběstačná... Příběh paní Anežky pokračuje v přiložené grafice. 

Další je osud početné rodiny Dvořákových, která se ocitla na ubytovně. Michal Dvořák pracoval na živnostenský list jako obchodní zástupce. V práci se mu dařilo, proto se s manželkou Janou rozhodli pro hypotéku, přestože ona byla na rodičovské dovolené se čtvrtým dítětem. Spokojeně si žili v menším domku na předměstí, dokud při jedné ze služebních cest do Michalova auta nenarazilo nákladní auto. Ze dne na den se změnil osud celé rodiny.  Příběh rodiny Dvořákových pokračuje v přiložené grafice.
 

Paní Alena  je rozvedená, je na rodičovské dovolené s roční dcerou a tříletým synem a určitou dobu bydlela v podnájmu. Po zaplacení nájemného, které majitel neúměrně zvyšoval, jí mnohdy nezbývalo ani na jídlo pro děti, přestože pobírá rodičovský příspěvek a přídavek na dítě, otec dětí však neplatí alimenty. Paní Alena proto chodila na brigády, ale po zaplacení za hlídání dětí jí opět moc peněz nezůstávalo, několikrát si proto půjčila peníze od známých. V lednu majitel bytu paní Aleně sdělil, že byt bude prodávat a paní Aleně již neprodloužil smlouvu. Situaci paní Alena řešila na sociálním odboru s pracovnicí orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD), která jí doporučila ubytování v azylovém domě. Do azylového domu pro matky s dětmi nastoupila paní Alena téměř bez finančních prostředků a navíc s dluhy… Příběh paní Aleny pokračuje v přiložené grafice.

V cyklu našich  příběhů vám  představíme pana Martina , který v osmnácti letech opustil dětský domov s patnácti tisíci korunami (jednorázovým peněžitým příspěvkem od dětského domova – tzv. odchodným) a bez dokončeného učňovského vzdělání.  Martin svou biologickou rodinou nikdy nepoznal a o kontakt s ní se nikdy nepokusil. Když v sedmnácti letech začal plánovat odchod z domova, byla mu nabídnuta možnost pobytu v domě na půl cesty.  Tam se mu ale nechtělo, protože mu dům na půl cesty připomínal svými pravidly dětský domov a navíc ležel v cizím městě, kde nikoho neznal. Martin se proto rozhodl bydlet společně s kamarádem, kterého znal z ústavu. Protože ale ani jeden nezvládali platit nájem, museli se během čtyř měsíců odstěhovat. Několik dalších měsíců bydlel u svých známých, kde začal mít psychické problémy, které vedly k tomu, že ztratil práci a nemohl přispívat na chod domácnosti.  Následkem toho se dostal na ulici, kde si našel kamarády, se kterými občas přespával v opuštěném domě…Příběh pana Martina pokračuje v přiložené grafice.

Další příběh ilustruje osud romské rodiny Ferencových, která se ocitla na ubytovně. Ferencovi bydlí v malém příhraničním městě s vysokou nezaměstnaností, což se v životě této rodiny neprojevovalo, dokud měl pan Jaroslav – otec rodiny – stabilní místo v místní továrně. Po změně majitele továrny byl ale pan Jaroslav propuštěn spolu s desítkami dalších zaměstnanců a dlouhodobě neúspěšně shání zaměstnání v obci i mimo ni. Naneštěstí pro rodinu Ferencových se ve stejné době rozhodl majitel bytu, který si pronajímali, radikálně zvýšit nájemné. Pana Ference sice zaměstnala obec na veřejně prospěšné práce a díky sezónním brigádám se podařilo zajistit základní příjem pro rodinu, na nájem a další životní potřeby rodiny to ale nestačilo. Rodina se proto rozhodla sehnat levnější bydlení. Přes obvolávání desítek inzerátů a návštěv bytů je všichni majitelé odmítli. Někteří se ani nesnažili zastírat, že je odmítají kvůli tomu, že jsou Romové. Ferencovi tak nakonec skončili na ubytovně…
Příběh rodiny Ferencových pokračuje v přiložené grafice.

Zde vás seznámíme s příběhem pana Jaroslava, který je řidičem kamionu a má ženu a dvě děti. Jednoho dne se však nešťastnou náhodou připletl do dopravní nehody a jeho kamion srazil motorkáře. Pan Jaroslav se dostal do vězení a jeho manželka Jolana, která je na mateřské dovolené s mladším synem, byla nucena se o děti starat sama. Žili v té době v podnájmu a paní Jolana nestačila bez výplaty pana Jaroslava platit nájem sama. Vyřešila to tedy půjčkou, kterou ale brzy neměla jak splácet. Nakonec se musela přestěhovat i s dětmi k rodičům do malého bytu…
Příběh pana Jaroslava pokračuje v přiložené grafice.

Náš seriál zakončíme příběhem paní Evy. Ta se vdávala v jednadvaceti letech. Její manžel Petr byl v té době úspěšný podnikatel. První dítě se jim narodilo rok po svatbě. Když se paní Eva chtěla vrátit do zaměstnání, pan Petr ji přesvědčil, aby zůstala doma a věnovala se domácnosti. Tvrdil jí, že díky jeho podnikání mají peněz dost. Eva souhlasila, a když potřebovala, pan Petr jí peníze na domácnost dal.  Poprvé ji udeřil, když přišel z práce a ona telefonovala s kamarádkou, místo toho, aby mu připravila jídlo. Druhý den se jí omlouval a vymlouval se na práci, že toho má hodně.  Za dva roky se jim narodilo druhé dítě. Když chtěli rodinu navštívit rodiče paní Evy, pan Petr to zakázal – potřebuje doma klid. Fyzické i psychické násilí se postupně stupňovalo.  Vše se dělo i před očima dětí. Podlitin paní Evy a pláče dětí si začala všímat sousedka... 
Příběh paní Evy pokračuje v přiložené grafice.

Chcete se o sociálním bydlení dozvědět více? Stačí se podívat na naše webové stránky www.socialnibydleni.mpsv.cz